9.04.2006 KAZUISTIKA: Příběh Zuzky ze Smíchova

Přinášíme první kazuistiku zaměřenou na pracovní kariéru lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách.  Kazuistiku vypracovala jako součást studie "Romové na trhu práce" (projekt Polis) Kateřina Hůlová, která pracuje ve společnosti Člověk v tísni jako TSP.

Úvod

Zuzku jsem poprvé potkala  před dvěma roky, kdy jsem již několik měsíců spolupracovala jako terénní sociální pracovník s její matkou a sestrou ohledně  bytové situace. První kontakt proběhl přes osobu zakladatele místní neziskové organizace pro práci s romskou mládeží. Spolu s několika dalšími studenty pořádal především víkendové výjezdy do přírody a letní tábory s přesahem do terénní práce s mladistvými ohroženými drogovou závislostí. Dan  působil tou dobou v lokalitě již šestým rokem a byl rodinou Zuzky přijímán téměř jako člen rodiny. Kontakt uskutečněný přes něj měl nesporný vliv na vývoj a kvalitu našich vzájemných vztahů. Přes počáteční nejistotu a určitou nedůvěru jsem byla rodinou postupně stále více přijímána a kromě pracovních návštěv zvána posléze i na návštěvy neformální, oslavy, křtiny, pohřby… Příslušníky Zuzčiny rodiny nyní považuji mnohem více za své přátele než za klienty sociální služby, kterou jako terénní sociální pracovnice v lokalitě poskytuji. Zuzka navíc ani nikdy v roli klientky nebyla.

Rozhovor se odehrával po dva večery u Zuzky doma, manžel a malá dcerka byli sice v bytě přítomni, ale po celou dobu sledovali ve vedlejším pokoji televizi a manžel do rozhovoru nijak nezasahoval s tím, že „nás nechá o samotě, ať si to v klidu řeknem“. Rozhovor probíhal ve velmi uvolněné a přátelské atmosféře a  ukončen byl vždy z důvodu přibližující se půlnoci než z pocitu vyčerpaného tématu.

Za osm hodin interview dostala Zuzka zaplaceno 800,-Kč. Při oznámení výše odměny za čas strávený v rozhovoru se Zuzka usmála a mávla rukou: „ S tebou si budu ráda povídat až do noci úplně zadarmo, klidně zase přijď.“
 
Rodinná anamnéza

Zuzce je 25 let, narodila se a vyrůstala v Praze na Smíchově a má základní vzdělání. Je nejstarší ze čtyř sester a jako jediná z nich vychodila normální základní školu.Ve  čtrnácti letech Zuzka otěhotněla a to znamenalo konec jejích plánů jít dál studovat resp. se vyučit. Dle vlastních slov měla ve škole relativně dobrý prospěch, pamatuje si, že máma, která uměla dobře česky, se s ní jako malou často učila, dělala úkoly atd. V šesté třídě se začala učit sama, vadily jí špatné známky, chtěla mít dobré vysvědčení. Matka s dětmi mluvila převážně česky, ačkoliv uměla romsky velmi dobře a se svými sourozenci romsky hovořila. Ve třídě byla Zuzka mezi samými gádži jediná Romka. Po počátečních neshodách se s gádžovskými dětmi bez problémů kamarádila a nikdy už pak od spolužáků, kteří ji znali, nepociťovala nějaký odstup nebo opovržení, že je Cigánka.

Zuzčina máma se narodila na Spiši a s rodiči přišla v roce 1965 do Prahy. Absolvovala základní školu a nastoupila do učiliště na obor prodavačka. V posledním ročníku byla na povinné praxi v obchodním domě, kde se seznámila se Zuzčiným tátou, který byl o rok starší a pracoval jako údržbář. Otěhotněla, vdala se a školu už nedokončila. Po postupné mateřské dovolené se čtyřmi dětmi pracovala a stále pracuje jako uklízečka.

Zuzčin táta se narodil v Praze, vychodil zvláštní školu a téměř celý život (do roku 1992) se živil jako uhlíř. Otec byl vždy formální hlavou rodiny, nicméně veškerý provoz domácnosti a komunikaci  s okolím a institucemi zajišťovala Zuzčina matka. Po roce 92, kdy přišel otec o práci a jezdil pak s uhlím už jen příležitostně a načerno, matka zabezpečovala úklidem pravidelný rodinný příjem. Spravovala také veškeré rodinné finance.

Po ztrátě zaměstnání začal otec mnohem víc pít a několik let po revoluci se rodina dostala do situace, jíž Zuzka označuje jako chudobu, kterou před tím rodiče nikdy nepoznali. Otec i přes tíživou finanční situaci nebyl nikdy registrován na úřadu práce, aby mohl pobírat podporu v nezaměstnanosti. To bylo dílem způsobeno jeho ostychem jednat s úřady a dílem obavami z možného postihu z práce načerno.

Ze všech sourozenců rodičů je pouze nejmladší mámina sestra vyučena a to prodavačkou. Vzala si však muže, který je drogově závislý a tak žádné „výhody“ plynoucí z vyššího vzdělání nepociťuje ani ona ani její širší rodina. Jeden z otcových bratrů ještě před revolucí složil instalatérské zkoušky a nyní se v tomto oboru obstojně živí jako drobný živnostník.

Zuzka je společenská, komunikativní a v rámci své rozšířené rodiny chápána jako cílevědomá a samostatná žena, která se tak trochu vymyká tradičním vzorcům a způsobu života v rámci romské komunity. Její sestry a matka si občas tropí žerty na Zuzčinu adresu, že se z ní stává „gádžovka“, která za věci děkuje1 a ke kávě servíruje hostům ještě ubrousek. Tyto „gádžovské“ manýry jsou hodnoceny navenek posměšně, když ale dojde k hlubšímu hodnocení, vyjadřují se sestry i matka o Zuzce s jakousi nevyslovenou úctou a hrdostí. Zuzka sama o sobě říká, že působí navenek silnější a méně citlivá, než ve skutečnosti je. Ve vypjatých a kritických situacích dokáže zmobilizovat veškeré síly a být rodině oporou – když v zimě náhle zemřel její otec, byla to ona, kdo vyřizoval veškeré náležitosti ohledně pohřbu včetně financí a „podržel“ ostatní členy rodiny. Na Zuzku jako na nejstarší dceru byla máma vždy přísnější, musela se starat o ostatní sourozence a k tomu ještě velmi brzy dospět a převzít zodpovědnost za sebe i své dítě, když v osmé třídě otěhotněla.

Zuzka s Honzou mají dvě děti, Martina (10) a Kristýnu (4). Ačkoliv formální hlavou rodiny je dle romských zvyklostí její manžel Honza (29), Zuzka spravuje rodinné finance, má přehled o úsporách, výdajích a zaplacených účtech. Vede syna k dobrým výsledkům ve škole a dbá o jeho prospěch, s malou dcerou si čte, maluje. Martin navštěvuje základní školu, která se nespecializuje na romské děti, což mimo jiné znamená, že nároky na žáky ale i kvalita výuky  jsou vyšší než na základní škole o několik bloků dál, jenž se jako „Roma friendly“ profiluje. Martinovu školu navštěvuje jen několik málo dětí z romské komunity v této lokalitě.

Nutno podotknout, že dohlížení na domácí přípravu dětí, pravidelnou docházku nebo rozvíjení dětských rozumových dovedností čtením knih či hrou s rodiči nebývá dle mých zkušeností v romských rodinách běžné. Toho si je vědoma i Zuzka. Dodává, že věnovat se dětem je pro ni důležité také proto, aby z nich v životě něco bylo. Pro mnoho jejích kamarádek a příbuzných je takový přístup k výchově dětí nezvyklý a často je chápán opět jako pokus hrát si na gádžovku. Za gádžovské je považováno i čtení knih. Zuzka, která si chodí půjčovat knížky do knihovny a nejraději má detektivky od A. Christie, si tudíž čte v soukromí svého bytu, kde už si na tuto zvláštní zálibu své ženy manžel zvykl. Při představě, že by si odpoledne na lavičce v parku mezi ostatními romskými matkami a jejich dětmi vyndala knihu a začala číst, Zuzka propuká ve smích a pobaveně kroutí hlavou: ,, To by si asi všechny ženské klepaly na hlavu a myslely si, že jsem se už úplně zbláznila!“

Manžel Honza má dva bratry, každý ze sourozenců má jiného otce. Honzova matka se o Honzu v dětství příliš nestarala, vychovávali ho prarodiče. Jeho otec s nimi nikdy nežil v jedné domácnosti a podle Zuzčiných slov chyběla Honzovi mužská autorita a pevná ruka. Dodnes je Honzova matka se svými sestrami proslulá hlučným a neomaleným jednáním na úřadech i mezi sebou, které tak naplňuje klasické majoritní představy o způsobu romské komunikace. Zuzka mluví o Honzově rodině jako o odlišné od té její, na druhou stranu se o své tchýni vyjadřuje s jistým uznáním. (např. Zuzka byla tchýní velmi dobře přijata, nikdy ji nekomandovala, když u ní Zuzka s Honzou bydleli, nemusela projít drsným zaškolováním do rodinných zvyků apod…).

Honza je nejstarší ze tří bratrů, vyšel zvláštní školu a nastoupil do učebního oboru malíř pokojů, který ale nedodělal. Prošel během dospívání obdobím, kdy společně s partou kamarádů páchal trestnou činnost, především krádeže. Zuzku potkal ve svých osmnácti letech, bydlel ve stejné ulici jako ona o pár domů vedle. Po půl roce jeho naléhání a nadbíhání Zuzka svolila a začala s Honzou chodit. „ On si mě prostě vybrečel, až časem jsem se do něj zamilovala.“ říká Zuzka. Doma měli pocit, že má Zuzka na lepšího kluka, máma měla k Honzově rodině výhrady  hlavně kvůli  nestálosti Honzovy matky a výchově dětí. Nakonec s jejich chozením souhlasila. Když Zuzka po dalším půl roce otěhotněla, byla to dle Zuzčiných slov velká ostuda. Poslední rok školy dochodila s rostoucím břichem a pocitem studu. Honza byl její první kluk. Zuzčino těhotenství bylo pro její rodinu zpočátku šok. Zuzka sama přemýšlela o potratu, chtěla jít dál do školy a ještě něco prožít. Máma ale po zvážení situace rozhodla, že si Zuzka dítě nechá. A to bylo poslední slovo.

Martin byl po narození svěřen do péče Zuzčiných rodičů, kde bydlela první půl rok Zuzka s nimi. Pak  se přestěhovala s Martinem za Honzou do bytu jeho matky, kde měli svůj vlastní pokoj. Na mateřské s Martinem byla Zuzčina máma, Zuzka se ale o syna starala převážně sama, rodiče hlídali především v době, kdy byla v práci. Krátce po porodu nastoupila do samoobsluhy na brigádu, po dvou měsících ji zaměstnali na půl úvazku v úklidové firmě, kde pracuje dodnes.

V osmnácti letech si s Honzou zažádali o svěření syna do péče a poté se vzali. V té době jim už rodiče finančně nevypomáhali, vše zvládali mladí manželé sami. V roce 1999 získali od obce byt v zanedbaném stavu, který si mohli na vlastní náklady upravit a zrekonstruovat. Pro Zuzku s Honzou to byla šance zařídit si vlastní domov, kterou využili. Postupně byt o dvou místnostech zařizovali dle svých možností. V roce 2002 byt od obce odkoupili do osobního vlastnictví. Dnes mají byt velmi  moderně zařízený podle svých představ, mnoho spotřebičů a kuchyňského vybavení pořídili na splátky. Zuzka k tomu říká, že má ráda hezké a kvalitní věci a splácet měsíčně několik tisíc korun si můžou dovolit.

Dcera Kristýna se jim narodila v roce 2000. Zuzka pracovala do osmého měsíce těhotenství a dva týdny po porodu nastoupila opět do práce. Mateřskou pobírala do tří let dceřina věku. Přes den, kdy byla Zuzka v práci, se o Kristýnu starala nejmladší sestra Míša. Zuzka říká, že dcera byla plánovaná, další děti zatím nechce, leda kdyby se jim podařilo vyměnit byt za větší. V rámci plánovaného rodičovství bere Zuzka antikoncepci, což je mezi jejími vrstevníky v okruhu příbuzných i známých výjimečné. Ačkoliv se na prozatímním počtu dětí s Honzou dohodli, právo veta a poslední slovo má Zuzka. Dle jejích slov je to ona, kdo se snažil a snaží Honzu směrovat k trochu odlišnému stylu života než byl zvyklý žít ve své původní rodině. V dnešním pojetí by se dalo říci, že Zuzka se vydala cestou integrace s majoritní společností, musí však čelit mnohým stereotypům ze strany jejího muže, rodiny, ale také ze strany neromského prostředí, kde se snaží uspět. Honza vyrůstal v podstatě v nefunkční rodině, kde se ale i přesto udržovaly mnohé tradiční vzorce chování ve vzájemných vztazích mezi ženou a mužem. Zároveň vyrůstal v prostředí, kde byla silně vnímána hranice mezi „my“ a „oni“  tedy mezi romským a neromským světem  a ve vztahu ke ne-Romům převažovala silná nedůvěra a odstup. Zuzka, která byla už od první třídy zvyklá pohybovat se mezi dětmi z majority, takový přístup neznala a orientovat se v gádžovském hodnotovém systému pro ni nebyl problém. Zuzka se vyjadřuje, že by byla ráda, kdyby byl Honza o trochu méně Cigán a o trochu více Čech. Konkrétně má na mysli Honzovu chorobnou žárlivost, kdy dokáže prudce vybuchnout před dětmi i kvůli malému zpoždění při návratu domů nebo omezenou schopnost jednat s příslušníky majority například na úřadech. 

Zuzka konstatuje, že se Honza po deseti letech společného soužití hodně změnil. Už na začátku jejich vztahu musel Zuzce slíbit, že už přestane „blbnout“ a zanechá potulování se po ulicích. Souhlasil, nicméně následky svých bujných let musel plně nést o několik let později. Byl pravomocně odsouzen na 8 měsíců výkonu trestu za krádeže. Určitou dobu si nevyzvedával soudní obsílky, poté několik let upláceli se Zuzkou doktora, aby získali potvrzení o neschopnosti k výkonu trestu z důvodu špatného zdravotního stavu. Tou dobou měli již jedno dítě, druhé bylo na cestě. Měsíc před narozením dcery Kristýny byl Honza předvolán na policii z důvodu nepřihlášeného auta a tam byl zadržen pro vyhýbání se výkonu trestu a umístěn do věznice ve Vinařicích. Zuzka se tou dobou starala o pětiletého Martina a čerstvě narozenou Kristýnku. Finančně jí tehdy vypomáhali rodiče. Na obě děti během dne, kdy byla Zuzka v práci, dohlížely mladší sestry.

Sestra Karolína je o rok mladší než Zuzka. Na rozdíl od Zuzky absolvovala zvláštní školu a poté jeden rok na rodinné škole. V šestnácti letech otěhotněla, ale protože přítel Karolíny nepřipadal rodičům dost dobrý, rozhodla máma, že půjde na potrat. Vlado byl vyhlášený rváč, který vyrůstal po ústavech, nicméně Karolína s ním zůstala a když o rok později otěhotněla podruhé, svolili rodiče, aby se vzali.

Postupně se jim narodily tři děti, s nejmladším tříměsíčním Jakubem je Karolína nyní na mateřské. Vlado pracuje načerno jako kopáč. Karolína s Vladem mají sníženou schopnost nakládat se svými financemi tak, aby se během měsíce opakovaně neocitali bez prostředků. Pravidelně jim tedy finančně vypomáhá jak Zuzka, tak máma. Často se stává, že Karolína zaplatí z posledních peněz nájem a pro jídlo dětem pak jezdí k mámě. 

Další setře, Lence, je 21 let, absolvovala zvláštní školu, pak nastoupila do učiliště na obor kuchař-číšník. Po roce odešla a nastoupila do práce k mámě jako uklízečka. Pak pracovala celé dva roky jako prodavačka v supermarketu Delvita. V šestnácti letech začala experimentovat s drogami. Během evidence na úřadu práce si dokončila rekvalifikační kurs na prodavačku, do zaměstnání ale už nenastoupila. Před dvěma roky potkala svého současného přítele, který byl vyučen číšníkem a v té době pracoval v restauraci. V té době už oba brali drogy pravidelně, nyní si aplikují heroin nitrožilně. Lenka je v osmém měsíci těhotenství, což zjistila teprve na konci druhého trimestru. Po celou dobu těhotenství bohužel velmi intenzivně užívala heroin.  

Nejmladší sestra Míša, ukončila zvláštní školu v patnácti letech, dál do školy už ale jít nechtěla. Příležitostně pracovala na krátkodobých brigádách, většinou ale hlídala děti své nejstarší sestry, aby mohla chodit do práce.  S přítelem, který se vyučil malířem během pobytu ve výchovném ústavu, začali ve třinácti letech experimentovat s tvrdými drogami. V sedmnácti letech přišla do jiného stavu, část těhotenství strávila v diagnostickém ústavu díky prozíravosti místní neziskové organizace, kurátorů a samotných rodičů Míši. Byla tak alespoň na chvíli mimo dosah drog. Syn se narodil v pořádku a s minimálními abstinenčními příznaky. Ihned po narození byl soudem svěřen do péče babičky – Míšiny mámy. Zuzka k tomu říká, že i když jsou Lenka a Míša dost rozdílné, obě se v období puberty chytly špatné party a z nudy začaly zkoušet pervitin. Zuzka si uvědomuje, že na dvě mladší sestry byla asi máma mnohem méně přísná a víc věcí jim prošlo. Míša navíc byla tátův miláček, který ji rozmazloval.
Při hodnocení rodinného sociálního statutu v rámci pražské lokality se Zuzka zamýšlí nad tím, že závislost na drogách je dnes téměř v každé rodině – ať už „horší“ nebo „lepší“. Uvědomuje si, že sice musela sama díky těhotenství brzo vyspět, ale na druhou stranu neměla alespoň čas na nudu. Zároveň během jejího dospívání nebyly drogy tak snadno k dostání jako dnes.

Zaměstnání

Zuzka začínala v šestnácti letech na půl úvazku v úklidové firmě KAS, která zajišťovala úklid kanceláří a škol. Po dvou letech nastoupila do práce  na plný úvazek a ve firmě je dodnes. Uklízí kanceláře a školu, denně má práci zhruba na 9 hodin. Měsíční příjem činí 11 000,- Kč čistého. Práci získala přes tchýni, společnost běžně zaměstnává i jiné romské ženy. Zuzka má s vedoucí dobrý vztah, nikdy se necítila ze strany zaměstnavatele diskriminovaná nebo kontrolována jen proto, že je Romka. Říká, že záleží na každém jednotlivci, jak se osvědčí. Za celých devět let pracovního poměru byla Zuzka jednou na nemocenské, dovolenou si za poslední roky vybrala až letos a to na týden.
Vedoucí nedělá rozdíly mezi Romkou nebo Gádžovkou, zajímá ji, jak dobře dotyčná uklízí a zda je spolehlivá. Ani zpočátku však neměla Zuzka pocit diskriminace. Soudí, že jí zaměstnavatel důvěřuje a uklizené prostory po ní nikdy nekontroluje. S firmou má sepsanou řádnou pracovní smlouvu, před Vánoci jsou jí pravidelně vypláceny odměny. Na půl úvazku má u firmy KAS podepsanou smlouvu i Honza. Je mu tak placeno zdravotní a sociální pojištění, zatímco práci samotnou za něj vykonává Zuzka. Měsíčně si tak vydělá ještě dalších 4500,-Kč navíc.

Zuzka zároveň už přes rok uklízí v bytě mladé Slovenky, která je vdaná za Angličana. Žena Zuzku oslovila poté, co ji vídala uklízet kanceláře společnosti, pro kterou pracovala. Zpočátku nenechávala Zuzku v bytě samotnou, když ale viděla, že je spolehlivá a pečlivá, sama jí nabídla náhradní klíče od bytu.  Za úklid dostává Zuzka 118,-Kč na hodinu a týdně v bytě stráví asi 10 hodin. Je vyplácena  měsíčně- tj. zhruba 4500,-Kč za měsíc.

Poslední dva roky pracovala ještě v další úklidové firmě na vedlejší pracovní poměr. Uklízela na Ministerstvu školství, ale práce byla dle Zuzky málo zaplacená, vedoucí posílala časté kontroly, všeobecně byla firma jako zaměstnavatel méně solidní.  Za dvě hodiny denně měla Zuzka měsíčně 2800,-Kč čistého. Tato úklidová firma zaměstnávala dlouhou dobu také Zuzčinu matku. Po čtyřech letech pracovního poměru si máma nešťastnou náhodou pohmoždila koleno a skončila na několikatýdenní neschopence. Zaměstnavatel jí posléze telefonicky oznámil, že s ní ukončuje pracovní poměr z důvodu dlouhodobé  pracovní neschopnosti. S touto prací Zuzka nedávno skončila. Po celodenní dřině se vracela po osmé večer velmi unavená a nezvládala péči o domácnost a hlavně o děti tak, jak by si představovala. Rychle uvařila večeři, zkontrolovala synovi úkoly, přečetla pohádku na dobrou noc a pak sama usnula. I po ukončení tohoto pracovního poměru je však Zuzčin všední den velmi hektický. 

Ráno vstává ve tři hodiny a odchází na první směnu na úklid kanceláří u firmy KAS. Pak přijde domů, vypraví syna do školy, a pokud nevyráží na úklid k paní ze Slovenska, do dvanácti je doma a má čas na dceru a vlastní domácnost, pokud ne, odvádí dceru na hlídání k mámě. Od jedné hodiny nastupuje na úklid školy, kde je do půl šesté. Donedávna pak ještě přejížděla na úklid na ministerstvo, kde byla do osmi hodin večer. Celkový měsíční příjem Zuzky je nyní  20 000,-Kč. 

Zuzka podle svých slov nikdy nezažívala v zaměstnání diskriminaci nebo nespravedlivý přístup. Výjimkou  byla již zmíněná dvouměsíční brigáda v samoobsluze, kde se na ní vedoucí i personál dívali skrz prsty a každý nedostatek svedli na ní. To bylo ale už dávno. V případě, kdy by ovšem nyní o zaměstnání jakýmkoliv způsobem přišla, má strach, že by dobrou práci hledala velmi obtížně. A to především z toho důvodu, že je Romka a „je to na ní vidět“. Odstup,  zkoumavé pohledy  nebo pohoršené přidržování kabelek zažívá Zuzka pravidelně v obchodech, na ulicích a v tramvajích. Říká, že od té doby, co má děti, registruje takové chování mnohem víc a také jí mnohem víc vadí. Před tím byla v tramvaji nebo samoobsluze sama za sebe a pocit méněcennosti v očích Čechů prožívala sama za sebe. S dětmi je to jiné – chtěla by je před předsudky a opovržením chránit, nechce, aby si hned od útlého věku uvědomovaly, že jsou dle mínění většinového obyvatelstva o tolik jiné, horší.  S komplexy ze svého původu se pak ve světě dá obstát mnohem hůř, říká Zuzka.

Honza po odchodu s prvního ročníku učiliště nastoupil do práce v tiskárně, kde v té době pracovala jeho matka. Po krátké době odešel pracovat do FN Motol - myl v kuchyni černé nádobí. Dostával tam více peněz a mohl tak lépe uživit rodinu. Po několika letech začal rozvážet se svým tchánem uhlí pro uhelné sklady. Po revoluci si dokonce spolu s jedním s tchánových bratrů, který si zařídil na rozvoz uhlí živnost, koupil dodávku zn. AVIA. Rozvozem uhlí se Honza živí dodnes, rozváží uhlí společně s bratrem tchána načerno.  Jeho celkový měsíční příjem je 20 až 25 tisíc korun měsíčně. Celkový příjem rodiny je tedy měsíčně zhruba 42 tisíc Kč.

Byt ve kterém bydlí, si Zuzka s Honzou v roce 2002 odkoupili od obce za 150 000,-Kč a nyní jej splácí.  Na koupi bytu si vzali půjčku ve výši 50 tisíc, kterou splácí pravidelnými splátkami 800,-Kč měsíčně. O rok později si půjčili ještě dalších 50 tisíc na zbudování koupelny, z toho splácí 800,-Kč měsíčně. Za byt platí měsíčně do fondu oprav 1 800,-Kč, za plyn a elektřinu vydají měsíčně 2000,-Kč. Poplatek za telefon (pevnou linku) je 1500,- Kč měsíčně.

Zuzka a Honza mají na sebe napsáno několik dalších půjček a leasingů, které pravidelně splácí. V roce 2000 si na leasing koupili auto, které jim ovšem v zápětí někdo ukradl. Půjčka byla ve výši 45 tisíc, konečná částka, kterou musí splatit je 75 tisíc korun. Měsíčně splácí 1400,-Kč. Zároveň si v roce 2004 vzali od České spořitelny půjčku ve výši 80 000,- na pořízení nové kuchyně. Splatit musí 110 000,-Kč, měsíčně splácí 2300,-Kč. Od firmy Cetelem si na leasing koupili televizi (domácí kino), celková částka je 29 tisíc Kč, měsíčně platí 3 000,-Kč. Za dvě nákupní karty s půjčkou v hodnotě 40 000,-Kč, zaplatí měsíčně 2000,-Kč. Každý měsíc tak splácí částku v celkové hodnotě 10 300,-Kč. Honza má navíc ještě dluh na povinném zdravotním pojištění zhruba ve výši třiceti tisíc korun. Tuto pohledávku zatím neřeší, i když si je Zuzka vědoma, že dlužná částka každým dnem roste o poplatky z prodlení.

Celá rodina včetně dětí má zařízené stavební spoření, kam měsíčně Zuzka odešle další tři tisíce.  Ačkoliv má Zuzka finanční závazky u mnoha společností, nemá problém stanovené částky platit vzhledem k dostatečnému, stabilnímu měsíčnímu příjmu a její schopnosti zvládat tok rodinných financí. Po zaplacení všech účtů a pohledávek ještě často posílá určitý obnos na účet a šetří tak peníze pro případ nouze nebo nečekaných výdajů. 

Plány, sny, ambice

Jako první Zuzku napadne větší byt, kam by se celá rodina lépe vešla. To by pak mohli s Honzou uvažovat ještě o jednom dítěti. Chtěla by, aby se máma měla dobře, aby sestry přestaly brát drogy, modlí se za ně každý den. Občas si v duchu přeje dělat něco jiného než pořád uklízet, sem tam to leze na nervy, ale zase má člověk svůj klid a nemusí se nic nového učit.

Před nedávnem dostala Zuzka nabídku od občanského sdružení, které se zabývá prací s rizikovou mládeží a mladými matkami, pracovat jako terénní sociální pracovník v rodinách. Nabídku zatím zvažuje, je to pro ni výzva, ale zároveň má strach z nových věcí. Už si připadá stará něco nového se učit a trochu se bojí, že by neobstála. A že by se Honzovi taková práce pro ni nezamlouvala. K výkonu takového zaměstnání by bylo zapotřebí absolvovat také několikadenní vzdělávací kurz. Zuzka si neumí představit, že by se Honza po tu dobu postaral o děti a ve vzdělání ji podporoval. Nejspíš by měl strach, jestli tam nebudou jiní muži, kteří by ji mohli svést. Pak se zamyslí a prozradí, že jejím přáním je, aby se Honza změnil. Aby tolik nežárlil, nedělal scény před dětmi, aby byl víc jako Čech. A aby se děti dobře učily a měly alespoň dodělané střední vzdělání s maturitou nebo i vysokou školu. Zasní se a spontánně vysloví svou představu - Martin by mohl být doktor. Ráda by, aby měly děti lepší život než má ona a mohly se živit jinou než manuální prací.


Shrnutí

Zuzka je mladá ambiciózní žena, která navzdory svému brzkému rodičovství, základnímu vzdělání a předsudkům ze strany majority, ale i vlastních příbuzných, jde vytrvale za svým cílem – žít životem běžných příslušníků střední vrstvy a zároveň zůstat věrná své rodině a původu. Její cesta k integraci do většinové společnosti není vůbec jednoduchá; od fyzicky náročné práce, přes péči o dvě děti a domácnost až po časté narážky a úšklebky nejen za strany Čechů, ale i Romů. Pro některé Romy je Cigánkou, co si hraje na Češku, pro Čechy je však anonymní Cigánkou s cejchem kočovníka nebo zlodějky.
 
Má dlouhodobý stabilní pracovní poměr, kdy od rána do večera už devět let uklízí kanceláře, byty, školy. Málokdy si vybere volno a spíše ještě přijme kdejaký úvazek navíc. V práci platí Zuzka za spolehlivou a poctivou. Ačkoliv někdy přemýšlí o možnosti zajímavější práce, doufá, že v úklidové firmě vydrží ještě dlouho. Má strach, že v dnešní době by se jí jiná práce hledala těžko. Zuzka a její manžel mají na sebe napsáno velké množství nejrůznějších úvěrů a leasingových smluv, které ovšem pravidelně splácí. Zcela běžně proto využívají služby nabízené oficiálními finančními institucemi jako jsou banky nebo spořitelny. Jejím velkým přáním je, aby děti získaly dobré vzdělání a v životě dobrou práci. Ve skrytu duše touží po tom, aby se její manžel změnil a byl o trochu víc Čechem než Romem.
 
Terénní sociální pracovník
© Člověk v tísni, o.p.s.