21.06.2008 KOMENTÁŘ: Trvale udržitelný dluh

Společnost Člověk v tísni realizovala v březnu a dubnu rozsáhlou mediální kampaň, poukazující na rizika, která přináší předlužení. Problém se týká mnoha sociálních skupiny obyvatel.

Slovní spojení „trvale udržitelný…“ se stalo součástí široké společenské diskuse především ve spojení se společenským rozvojem v kontextu ekologie. Výrokem „trvale udržitelný dluh“ pojmenováváme fenomén, který je v současné době stále aktuálnější. Především pro lidi, kteří jsou chudší, popřípadě se potýkají s různou formou společenského hendikepu, představuje předluženost jedno z hlavních rizik. V důsledku vysoké míry zadluženosti, kterou přestávají zvládat, se pak ocitají na samém okraji společnosti.

Tento fenomén se nevztahuje ke všem formám zadlužování, neboť půjčování finančních prostředků v mnoha případech představuje standardní podnikatelský záměr, na kterém stojí každá moderní a dynamická společnost. Půjčují si velké i malé firmy, začínající živnostníci. Formou hypoték se zadlužuje mnoho lidí v produktivním věku, na leasing se prodává velká část osobních automobilů, atd. Úvěr, půjčka, úrok, úmor, akontace anuita… to vše jsou pojmy, se kterými se setkáme nejen v ekonomických časopisech, ale ve většině médií, v televizi, na bilboardech a letácích. Problémem tak není zadlužení, ale stav, kdy dlužník přestává zvládat svoji finanční situaci (předlužení). A právě tento stav je cílem některých subjektů, které půjčky poskytují. Na trhu s úvěry je proto velmi důležité rozlišovat mezi těmi, kteří půjčují, aby se jim prostředky se ziskem (úrokem) vrátily a mezi těmi, kteří půjčují, aby vytvořili předlužení.

Odlišit mezi sebou seriózní firmy a „lichvářské“ firmy bývá často obtížné. Pro jednoduchost si můžeme pomoci ukazatelem RPSN (roční procentní sazba nákladů), který musí být u většiny půjček uveden ve smlouvě a pomocí kterého lze velmi hrubě srovnávat. První skupinu tvoří převážně bankovní subjekty, které půjčují peníze na základě nějakých záruk. U těchto produktů se hodnota RPSN většinou pohybuje mezi 10 – 30 %. Druhou skupinu tvoří firmy, které půjčují většinou bez záruk a hodnota RPSN se zde pohybuje obvykle mezi 150 – 450 %. Třetí skupinu tvoří „soukromníci“ ve skutečnosti se však jedná ve většině případů o lichvu. V těchto případech se hodnota RPSN pohybuje v řádu několika desítek tisíc procent!

A proč se vyplatí půjčovat lidem bez záruk? Proč jsou podmínky stanoveny tak, aby klient dluh nikdy ve skutečnosti splatit nemohl? V čem je pro věřitele užitečný dlužník, kterému nic nezbyde? Vysvětlením fenoménu vytváření „trvale udržitelného dluhu“ jsou především sociální dávky a další pravidelné příjmy vyplácené státem, jako například důchody, nebo invalidní důchody. Tyto příimy, dávky jsou vypláceny lidem, kteří jsou tzv. potřební, popřípadě staří a v mnoha případech nemajetní. Některé sociální dávky a další platby je však možné následně exekvovat a tak si věřitel zajistí nízký, avšak dlouhodobě stabilní zisk, který mnohonásobně ve výsledku převýší původní vklad (půjčku).

A kdo to tedy všechno platí? Vytváření dlužníků s trvale udržitelným dluhem je mimořádně výhodný obchod. Tento neetický byznys je možný především díky skutečnosti, kdy je možné exekvovat právě sociální dávky. Kdyby tato možnost neexistovala, dluh sociálně slabých obyvatel by se stával zcela nedobytnou pohledávkou a ve výsledku by to pravděpodobně snižovalo motivaci lichvářů půjčovat bez jakýchkoli záruk. V této situaci, kdy dlužníkům jsou exekvovány sociální dávky a z těchto srážek je splácen (spíše však živen) dluh, stávají se zadlužení sociálně slabí obyvatelé pouze průtokovým potrubím mezi námi, daňovými poplatníky a mezi cizopasníky, kterými jsou lichváři.

Příklad vzniku Trvale udržitelného dluhu
Jako příklad si vezměme klienta, který si půjčil deset tisíc korun. V případě prodlení některé splátky, je dluh navýšen o smluvní pokutu, která činí například 200% půjčené částky a poté podá zástupce společnosti návrh na exekuci příjmů, což můžou být i sociální dávky. S tím jsou pro klienta spojeny další náklady za exekuci ve výši např. 10 tisíc korun a dluh dosahuje celkové částky téměř 35 tisíc korun! V podstatě od této chvíle má věřitel k dispozici doživotního dlužníka.

I když ne všechny sociální dávky je možné exekvovat, přesto se výše sražených dávek může pohybovat kolem tisíce i více korun měsíčně. Paradoxně právě ve výši tkví největší výhoda. Malá částka, kterou klienti tímto způsobem společnosti odvádějí, snižuje dluh velice pomalu, pokud lze o snižování vůbec hovořit. Ve skutečnosti dluh roste.

Jestliže klient během roku exekucí sociálních dávek zaplatí dvanáct tisíc korun, přesto jeho dluh vlivem smluvní pokuty, nákladů na exekuci, úroky a úroky z prodlení vzroste za stejnou dobu na částku převyšující 40 tisíc korun (viz graf)!! Na konci roku tak klient dluží téměř čtyřnásobek oproti částce, kterou si původně půjčil.

Pokud by dvacetiletý klient dluh splácel do smrti, může se jednat například o 40 let. Původní investice se poskytovateli půjčky vrátí přibližně čtyřiceti násobně! Pokud se mu podaří získat stovku podobných klientů, může se jednat o roční zisk v řádu milionu korun.


Graf: ukázka vývoje dluhu v případě, kdy klient (dlužník) nezaplatí některou splátku.


 

Více o problematice a o kampani naleznete na adrese: www.spotrebitelskyudel.cz.


Daniel Hůle
© Člověk v tísni, o.p.s.