19.10.2010 Táborová hra na život
Většina rodičů posílá své ratolesti na letní tábory za zábavou, dobrodružstvím, zdokonalováním talentů či získáním nových kompetencí. Cílem těchto táborů je primárně děti zabavit, zahltit je zážitky, paradoxně, avšak v souladu s životem v dnešní době – nenechat je vydechnout.
Rodiče, kteří své děti nechají jet na týdenní tábor „Hra na život“, je dobrovolně posílají na místo, kde se jejich ratolesti formou velice realistické hry budou učit tomu, jak nejlépe obstát v dnešním individualistickém a kompetitivním světě. Tito rodiče dobře vědí, proč je to pro jejich děti důležité. Pocházejí totiž ze sociálně vyloučených lokalit, tedy z míst, která jsou nejvíce ohrožená negativními jevy jako je vysoká nezaměstnanost, drogová závislost či kriminalita.
Táboru, který simuluje realitu života v dnešním euro-americkém světě, předcházela celoroční aktivita a snažení dětí, které docházejí na pravidelné volnočasové aktivity v rámci služeb Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni. Letní tábor je pro ně prestižní záležitost – kapacita je omezená, a proto je třeba svou aktivitou přesvědčit organizátory, že si zasloužím jet právě já. Necelý měsíc před konáním akce organizátoři, kteří s dětmi dlouhodobě pracují (kariérní poradci a koordinátoři služby Podpora vzdělávání) ve městech Praha, Kladno a Rotava vybrali 36 dětí, které si na tábor zaslouží jet nejvíc. Po několika bojových poradách týmu vedoucích složeného z pracovníků ČvT a dobrovolníků pak již nic nestálo v cestě tomu, vydat se hrát hru na život plnou nepředvídatelných situací a nových zážitků.
Není hry bez pravidel
Po příjezdu jsme neotáleli a spustili jsme hru, která byla naší dočasnou realitou následujících 8 dní. Část dětí znala táborová pravidla již z minulých let, nováčky z řad dětí i vedoucích do ní uvedl vedoucí hry. Naše táborové městečko se stalo Městem, jehož obyvatelé, pokud chtěli uspět, museli zvolit úspěšné a efektivní strategie a pravidla, stejně jako je tomu v reálném životě.
Na začátku týdne (skutečný týden byl rozdělen do dvou táborových) si obyvatelé města zvolili starostu, který jmenoval svého policistu. Volba starosty probíhala na základě předvolebních programů kandidátů, kteří se o post starosty chtěli utkat. Podobně jako v reálném životě, i většina obyvatel Města se nechala strhnout vábivým hlasem proklamujícím úlevy a benefity pro obyvatele jako například pozdější budíček a večerka či více diskoték.
Další netrpělivě očekávanou událostí byly soutěže o živnosti. Obyvatelé města se mohli přihlásit do soutěží o asi patnáct živností, které pořádali garanti těchto živností (táboroví vedoucí). Po prvním kole soutěží o živnosti se vyprofilovali jasní „favorité“ následujících dní. Tato profilace byla podmíněna, stejně jako v reálném životě, několika faktory. Rodinné zázemí a lokalita, ze kterých děti pocházejí, byla prvním determinantem. Dalším se ukázala schopnost jít si za svým a nepodlehnout okolním svodům a lákadlům (naše hra vrcholila poslední den velkou dražbou, na které mohly děti proměnit vydělané táborové peníze za hodnotné ceny).
Obyvatelé Města museli dále projít takovými oficialitami jako je návštěva sociálních pracovnic, u kterých vyplňovali formuláře k vydání občanského průkazu, jenž musel mít každý obyvatel. Dále přicházeli do kontaktu s bankou pokud si chtěli uložit či půjčit peníze a v případě sporu se mohli obrátit na soudce. Museli však také čelit nástrahám Protividentu, jehož agent dělal co mohl, aby do svých spárů získal co nejvíce neználků výše úroku a mafiána, který je lákal jednorázovými pracemi, které v případě úspěšného splnění štědře ohodnotil.
Každý občan musel zároveň dbát o zajišťování základních životních potřeb – tj. být schopný zajistit si každý den tři jídla a ubytování. Bylo až s podivem, jak rychle účastníci hry, z nichž velká část ještě skutečnou občanku neměla, přijali pravidla Města za své.
Třicet obyvatel, třicet strategií?
Každé dítě (každý obyvatel) si mohlo nanečisto zkusit, jakým způsobem by v životě mělo jednat tak, aby to pro něj bylo výhodné – abych měl práci, vydělával si na základní potřeby, případně si mohl zajít do kina, na diskotéku či do hospody. Hra Město nabízela i druhou šanci, kterou obyvatelům poskytl druhý táborový týden. Na konci toho prvního odevzdali daňové přiznání, ve kterém měli přiznat všechny příjmy za uplynulý týden. Kdo si vydělal, měl vyděláno a byl ve výhodě, kdo byl v dluzích, mohl docílit jejich umoření za cenu „špinavé práce“, tedy takové práce, kterou nikdo nechtěl dělat (třídění odpadu, mytí toalet, apod.). I když byla výše výdělku ve hře Město do jisté míry předurčena vysoutěženou živností, měly šanci i děti, které ty nejatraktivnější živnosti obchodníků nezískaly – konaly se zde sportovní, taneční či vědomostní soutěže; nerovnosti částečně vyrovnával i mechanismus městských prací, na kterých si děti mohly buď přivydělat nebo alespoň smazat část dluhů vzniklých buď u banky nebo u Protividentu. V závěru hry měl tak každý menší či větší finanční obnos, za který mohl dražit.
Když jsme se večer co večer s dalšími vedoucími scházeli u ohniště, abychom plnili naše noční hlídky a měli tak dostatek času k rekapitulování právě uplynulého dne, rozebírali jsme vzniklé situace a přemýšleli, jestli jsme je vyřešili dobře, poslouchali historky z předešlých táborů od zkušenějších vedoucích a snažili se nabrat zbytky energie do zbývajících dnů. Asi by nás nenapadlo, s jakou nostalgií se budeme na tuhle hru na život ohlížet už pár dnů po návratu domů.
A pokud si alespoň hrstka dětí – hráčů této hry, kteří se budou v dospělosti rozhodovat mezi půjčkou u banky nebo u „Protividentu“ či budou zvažovat, zda se vyplatí pracovat na smlouvu nebo na černo, vzpomene na to, jak kdysi hráli hru na život a co se v ní naučili, kruh sociálního vyloučení je nepohltí a neuzavře se za nimi.
Kristína Kurnasová